„Lásko, že mě bude hroznej důchodce, asi tak za tejden!“ varovala jsem ji dneska v Tesco Express v návaznosti na svou hlubokou úvahu o tom, jestli si koupit dražší špagety, který mi chutnaj, nebo levnější, jejichž konzumaci taky přežiju.
„Jo no, ze mě taky,“ uklidnila mě.
Takže dobrý. Budeme v tom spolu. Říká se, že celoženská domácnost je jednou z nejchudších domácností v Česku. Možná se to říká jen mezi lesbama, nevim. Ale vzhledem k tomu, že jsme dvě holky, studentky, studentky fildy a nemáme nějak extra bohatý rodiče, asi docela chudý budeme. Dokonce legitimně, právně, zákonně chudý, když se vezmou v úvahu naše příjmy.
Abych ještě víc podpořila svou důchodcovskou transformaci, ženu se ve středu do Ikey, protože maj peřinu za 79 korun. Rozhodně ale nebudu šetřit na kvalitní kancelářské židli, protože moje stařecká záda jsou velmi citlivá.
Mám trochu obavy, že zchudneme tak moc, až se z nás stanou potenciální voliči Trumpa (joke, to se snad nikdy nestane). Už teď si všímám, že pohled na svět je jinej, když člověka sponzorujou rodiče oproti tomu, když si musí na věci fakt vydělat. Začínám svou situaci vnímat jako trochu bezvýchodnou: jsem ve věku, kdy je touha konečně se osamostatnit naprosto oprávněná, ale kvůli studiu nemám čas si vydělat na důstojnej život (rozuměj život, v němž můžu jíst aspoň jednou měsíčně sushi a jít občas na vodnici). Mám strach, že naše trávení volnýho času se smrskne na pexeso a slovní fotbal, protože nic lepšího si nebudeme moct dovolit. Ale to je taky dobrý. Hlavní je, že už mi nikdo nebude stát za zadkem a radit mi, čím si zamíchat těstoviny. Teď už si to všechno budu moct konečně posrat sama.
